Ona ta radikalita bude asi jen v tom psaném projevu... Nebo třeba neumím být radikální v zásadních věcech, tak se vyžívám v nepodstatnostech tohoto typu .

Každý to má jinak, to je mi jasné. Nikomu do výchovy nemluvím. Určitě i mým kamarádům se zdají některé naše výchovné postupy nepochopitelné. A všechno má své pozadí, kromě faktorů, které jmenuješ - my třeba máme švagrovou, která miluje nakupování a zahlcuje věcmi jak své děti, tak naše. Bez konzultace kupuje věci, které bychom rádi věnovali našim dětem my jako rodiče, protože je vnímáme jako něčím zásadní (třeba první hodinky) nebo naopak jako takové, které se mají dát, když jsou potřeba a ne buď jen tak nebo čekat na nějaké významné datum (notebook na domácí výuku - ten jsme teda včas utli). Když má narozeniny jeden, dárky od ní dostanou všichni. Pak ale jejich potomek je schopen v sedmi letech spustit řev, že jeho sestřenice dostala to, co on ještě nemá. A rodiče se na něj zlobí, jak je nenasytný, "když přece máš všechno, co chceš a vůbec, já jsem ti to koupila taky, ale dostaneš to až doma."

A souhlasím i s tím, že rodič nemusí poznat, co jeho dítě trápí. Ale věřím taky v to, že má-li dítě doma láskyplné prostředí, ví, že jsme tu pro něj, tak ho povolení sníst denně jen jednu kostičku čokolády možná naštve, ale duševně nezmrzačí.