Přidat odpověď
Naše vztahy jsou i po 30 letech víceméně neutrální. Přišla jsem z jejího pohledu do jejich baráku jako mladé ucho, kterému chtěla udělovat nevyžádané rady a nemohlo do ničeho mluvit.
S postupujícími roky je mi ji spíš líto. Manžel (88) celý den prospí, děti se s ní nijak intenzivně nebaví. Vnoučata jsou buď daleko nebo mají vlastní zájmy. MM je typ, co chce mít doma svůj klid, švagrová sice bydlí kousek, ale s mámou prohodí sotva pár slov, když ji něco přinese. Je už v důchodu, ale nemá čas, má podobnou povahu jako tchán.
Dnes mě při příchodu z práce zase "odchytila" a stěžovala si, jak si nemá s kým promluvit, s tchánem se mluvit nedá. Lituje, že nešla do fakt pěkného pečovateláku, když měla možnost.
Jsme na samotě u lesa, jednou za týden jede na nákup, jinak je opravdu izolovaná doma, ani nikoho nevidí, protože tu nikdo nechodí.
Ale co já s tím můžu dělat, tchán několikrát řekl, že umře tady, že se nikam nehne. Mám nutit MM nebo švagrovou, aby si s ní šili promluvit?
Vidím na jedné paní, která taky bydlela sama, jak v pečovateláku úplně "rozkvetla". Když chce (teda před Coronou), účastnila se nějakého programu, pobavila se s ostatníma babkama, když chtěla být sama, zalezla si do svého bytečku k televizi nebo knížce. Doktor, obědy zajištěny.
Předchozí