"No, nad tím přemýšlím, kde děláme chybu, že děti necítí, že by takové věci měly vracet? "

Taky jsem nad tím přemýšlela. Člověk by řekl, že když v něčem odmalička vyrůstají, je pro ně samozřejmé chování kopírovat, ale není. Je to nejspíš tím, že jsou odmalička středobody našeho vesmíru a vůbec je nenapadne, že by to mohlo být jinak.

My jsme to řešili u naší nejstarší dcery. Jako rodina neděláme velké oslavy, ale každý svátek a narozeniny koupíme zákusky nebo dort, uděláme si hezké odpoledne, popřejeme, dáme drobné dárečky. Nejstarší dcera toho byla vždy součástí. A jakmile se odstěhovala, po maturitě bydlí s kamarádkou, tak nepopřála vůbec nikomu. Měla jsem s ní o tom hovor, vysvětlila jí, jak je člověk rád, když si na něj blízký vzpomene a řekla jsem jí, ať se rozhodne, jestli s námi ještě chce nějaké svátky slavit, ale že nemůže čekat, že když ona nepopřeje (dary netřeba, jen to přání), tak za měsíc nato obdrží přání a dárky ona. Ale došlo jí to a zase to funguje, někdy je holt třeba vysvětlit i zdánlivě samozřejmou věc.