Přidat odpověď
Když já si myslím, že je to právě naopak - když je od dětí vyžadován viditelný vděk podle matčiných či babiččiných pravidel, že se prostě šprajcnou, a přestože moc dobře chápou, co se očekává, reagují na ten tlak po svém, tedy okatým předstíráním nevděku. Jsem vděčná rodičům, že měli dost starostí s péčí o mého bratra, takže jim na podobné nátlaky nezbývaly síly a já tak měla s babičkou přirozeně milý vztah, aniž by taky něco očekávala nebo si vynucovala, i když by mohla. Byla to ona, která mne jako malé dítě vysvobodila z chození do jeslí, ona mi naučila péct, vařit, zpívat moře písniček, vozila mně na kroužky, chodila se mnou na výstavy, v létě mně s dědou brali na chatu, kde mi učila ruční práce a němčinu a výborné bylo to, že mi právě nikdy nic nevyčetla. A to ani tehdy, když jsem byla v pubertě a připadala si nejchytřejší na světě a vymezovala jsem se i proti ní. Naštěstí přežila i do dob popubertálních, takže když pak umírala, stihla jsem s ní trávit zas hodně času a aspoň trochu jí tu její péči takto vracet, jezdila jsem za ní denně aspoň na chvíli.
Máma se k našim dětem chová podobně, teda nic nevyžaduje a neočekává a ony jí mají rády a volají jí dobrovolně, případně za ní jezdí samy /je jim 11 a 15/. V současné době s ní sdílejí přes facetime svoje pokroky při hraní na kytaru a klavír a ona je ráda. Druhá babička měla tendence je "napravovat" a vychovávat podle svých preferencí, takže tam byly párkrát a odmítly tam jet samotné, nenutili jsme je. Časem sama babi nahlédla /tedy po mé důrazné debatě s ní/, že takto by to nešlo, tak už je nechává dýchat, takže už tam s námi jezdí, ale nějaký vřelý vztah to není a ani nebude.
Předchozí