Tatramelko, moje velmi hodné téměř dospělé dítě, které si uvědomuje, že dělat společnost svým hluchým prarodičům (90 plus) je i jeho povinnost, když je pokračováním jejich zemřelého syna, těžce snáší návštěvy u babičky a dědečka, se kterými má mluvit "jako s hluchejma", má z toho nervy, je jí to líto, neví si rady. Vždycky mě úpěnlivě žádá, abych si neodskakovala na cigáro a nepřeháněla to ani s weckem, že neví "jak" na ně.

Myslím si, že tví mladší synové mohli cítit podobné rozpaky (aniž by je uměli vyjádřit) a reagovali prostě dětsky.

Nakonec hluchému stařečkovi asi nějaký ten bengál nemohl až tak vadit, ne?