Chápu. Několikrát jsem zažila něco podobného. Na naši rodinu vychází těch starých opravdu hodně a já byla mnoho let jediná s malými dětmi. Občas z toho byla hořkost na všechny strany. Sedmdesátiletí chlapi nebyli ochotni pochopit, že batolata se neumí ve všem přizpůsobit (třeba tiše sedět v koutě, nehýbat se, nevydávat zvuky, jíst vše, co si dospělí usmyslí... Občas jsem i dělala zasedací pořádek, aby konfliktní důchodci neseděli vedle konfliktních dětí. A jednou se i rozbrečela. Kupodivu s mými dětmi nejlíp vychází muž, který nikdy vlastní děti neměl. Nemá furt potřebu je cepovat a pérovat, na rozdíl od mýho táty a tchána.
S devadesátiletými to bylo pokažené už tím, že já nesmím lepek a oni si mysleli, že je to můj rozmar a urážka, nenáviděli mě za to a pomlouvali po rodině, že si u nich ani kus buchty nevemu.

Jsou u nás pak vtipné Vánoce, 5 lidí okolo 70 let kteří očekávají, že to bude "po jejich", do toho naše děti a jejich věky...