Tatramelko, tohle jsem zažívala s mojí babičkou. Děti tedy byly menší, když zemřela bylo jim 10, 7, 5 a 3. Starší se na ni sice dokázaly i docela dlouho usmívat, nakreslily jí obrázek, ale protože babička špatně slyšela, byla komunikace nemožná. I já jsem si s ní nakonec psala. Mladší kluky jsem tam vždy dovedla, chvíli pobyli a pak jsem většinou poprosila manžela aby s nimi šel ven nebo jsem synům dala tablety, aby seděli na chodbě a byli potichu. Holky vydržely déle, ale ani ony tam nebyly nikdy déle než cca půl hodiny. I pro mě bylo náročné se snažit s babičkou komunikovat, když neslyšela, přitom měla mozek v pořádku, žádná demence. Je to těžké.