Barbar, klid, vážně, chudák kluk, bála bych se, že i když mu neříkáš to samé, co tady píšeš, že z tebe vycítí, jak ho vnímáš.
Učím na prvním stupni, teď zaskakuji u prvňáků a druháků, jinak mám třetí až pátou třídu. (Jsem na malotřídce.) Neumím si představit, že bych včera a dnes u těch prvňáků a druháků někoho hodnotila známkami, natož pětkou. Taky tam je holčička, která je dost mimo, zřejmě vůbec nechápe zadání jednoduchých slovních úloh (to je teda druhačka). Pak jeden prvňák, který se během dopoledne snad desetkrát rozbrečel - většinou protože se lekl, že nemá nějakou učebnici nebo sešit, který si měl vyndat. No tak jsem s ním koukla do tašky, do lavice, pomohla najít a utěšila ho Hodnotím smajlíky, nebo nic. U těch "mých velkých" žáků jsem za celou dobu distanční výuky vyhrožovala pětkami jen u dvou páťáků, kteří se přes mnohá připomenutí na některé úkoly vůbec nepodívali - zároveň ale vím, že jeden z nich má poruchy pozornosti a rodiče hodně pracují, takže si musel většinu věcí hlídat sám, a očividně to nedává.
A když píšeš, že měl příklady, které stihnul napsat, správně, tak to asi není o tom, že by je spočítat neuměl, ale možná má pomalé osobní tempo, může být nejistý a potřebuje si všechno víckrát zkontrolovat, nebo má potíže se soustředěním. Dala bych tomu čas a nepřeháněla ani domácí "trénink" počítání. Spíš bych se s ním snažila věnovat něčemu, v čem je dobrý, aby se mu zvedlo sebevědomí.