Klid.
Potřebuješ udělat 2 věci:
- vyjasnit si s učitelem hranice a zároveň společný cíl - on učí tak aby naučil a ne aby stresoval, a už vůbec nebude komentář k tomu jak to máte mít dle jeho mínění doma (to bych mu řekla velice důrazně - včetně starosti o babičku i batole - jestli ti to hodlá pořešit on, ok, ale jinak je to mimo jeho pole působnosti), ty učíš dítě tak aby si věci procvičovalo v praxi - klidně zmiň, že máš ty a ty zdroje a zkušenosti od dvou vlastních dětí.

- věřit svému dítěti, že to zvládne (a on to evidentně zvládá, jen třeba forma a čas jsou lehce jinak než je okolí, ale to nevypovídá o něm samém,ale i o tom okolí a to nemůžeš zas až tak ovlivnit.). Jistě je tvůj syn v něčem dobrý, v něčem skvělý a v něčem na vystřelení na Mars...

Můj syn je v sedmé, má IVP, zpomalený film je někdy proti němu fakt šrumec.. bojujeme střídavě tu s matikou, tu s češtinou, tu s něčím dalším. Hraje krásně na klavír a kytaru (učitelé netrvají na notách!?! a jsou úžasní), vážně dobře kreslí, tvoří, rád vaří.... Je děsný bordelář a chronický zapomínač čehokoliv. Postupně si buduje mechanismy, jak to kompenzovat, a já trénuju trpělivost. Někdy propadám trudnomyslnosti, říkám si že mám být na něj přísnější a systematická, ale to já právě nedokážu. Tak se s tím musíme naučit žít. I s tou školou.