Bylo mi 19, když jsem jela přimět svoji babičku, aby prošla vyšetřeními - bylo podezření na Alzheimera. Nedělo se nic zvláštního, já se hned u branky rozbrečela, snažně jsem ji prosila, aby na vyšetření šla, že se případně jen vyloučí ta podezření a bude mít jistotu, že je v pořádku. Nic taktického, já brečela jak želva, babička taky, vezla jsem jí květiny, protože je milovala. Opakovala jsem jí, jak mám o ni velký strach, že ji o to moc prosím .
Po plačtivém úvodu návštěvy hned u branky se vším souhlasila (ačkoli předtím byla extrémně odmítavá). Na vyšetření šla. Alzheimer potvrzen. Léky to pár let brzdily. Potom roky umírala. Mě už dlouho děsí, aby u mne nepropuklo něco podobného, když se to babičce formovalo už jako padesátnici.