Bylo to rychlé, pod vlivem vnějších okolností se moje už tak křehká duše sesypala jak domecek z karet. Vleklé problémy se najednou rychle vyřešily, ale já ten nápor už nedala. Hlavne léky přestaly fungovat jak mají.
Nevím, najednou přítelkyně na mě poznala, že už mam spřadené plány. Vlastně mi vysvětlila, že teď je důležité, abych udělala něco pro sebe. Jen pro sebe a nemyslet na ostatní. Nechat vsechno být a nastoupit do nemocnice. Že se mám přestat o všechno a všechny starat a postarat se jen a pouze o sebe. Já akorát čerstvě přestěhovaná, spory s exmanzelem o majetek a o děti, vystresovana z toho, že bych o děti přišla. Že ona se k nám přestěhuje a o děti se postará, zatímco budu v nemocnici.
Já si hlavně uvědomovala, že už je moc zle, že stačí fakt jen ten poslední krok. Zároveň jsem o tom ale nikde s nikým nemluvila a vše si dusila jen v sobe.
Odhodlala jsem si u psychiatricky vyžádat akutní termín a pak už to bylo rychlé. Jeste vydržet přes víkend doma, to bylo peklo. Kdybych to nezvládla, tak by nastal přesun do nemocnice okamžitě na uzavřené oddělení. Zvládla jsem to a nastoupila do 6 týdnů na otevřené.
Pádný argument byl pro mě: nic teď není důležité, jen já a můj život. Takže odhodlat se a budu pak žít. Jinak smrt.