Monam,
píšeš "bohužel ale na těch genech asi něco bude, protože znám hned několik rodin, které v různých chvílích adoptoval romské dítě (vždy miminko, nejstaršímu bylo 9 měsíců) a nikdy to nedopadlo ani dobře, natož idylicky."
Jak už jsem psala v předchozích příspěvcích, děti, které jsou často z nechtěného těhotenství, mají za sebou opuštění, dlouhé měsíce v ústavní péči, nebo zanedbávání v dysfunkční rodině si nesou zátěž, která jim často komplikuje život. To se týká všech takových dětí, romských i neromských, a jejich výchova bývá o hodně náročnější. Já se ale pohybuji už více než čtvrt století mezi adoptivními a pěstounskými rodinami a neviděla bych to tak černě - znám určitě víc dětí z těchto rodin, které zvládají život vcelku dobře, než těch, které dopadly opravdu špatně - čímž myslím např. opakovanou kriminalitu, závislost na drogách, apod. Je dobré neposuzovat dítě v období puberty, v tu dobu to opravdu mnohdy vypadá beznadějně. O deset let později už se ale mnozí mladí dospělí "srovnají" a těží z let strávených v rodině.


"Obávám se, že středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní Romové budou jiná sorta, sociálně slabí nejsou jen Romové a i u těch "neromských" se způsob přežívání té dané rodiny dále reprodukuje"
Tomuhle nerozumím, co myslíš tím, že vzdělaní Romové budou jiná sorta? S tím, že způsob přežívání se v rodinách reprodukuje, souhlasím, ale nechápu souvislost.