Ruth,

u zakladatelky nevidím to tvé "ty můj", ale prostý popis; takové děti prostě jsou. Mám hodnou, drobnou, introvertní dceru, naštěstí zároveň sociálně dostatečně zdatnou, tyhle potíže jsem v nějaké větší míře neviděla (ale taky se mi s nimi mohla prostě nesvěřit, co já vím). A tak jako maminka "sígra" musí řešit, jak dítěti vysvětlit, že každá impulsivní pitomina nemusí pobavit i ostatní a že existuje hranice mezi zábavou (která je všeobecná) a ubližováním (které je zábavou jen pro někoho na něčí úkor), tak maminka dítěte z druhého konce spektra prostě řeší, jak pomoct s jeho problémem.

Mimochodem, kluci těchto povah to mají těžké. "Hodné holčičky" jsou zde sice považovány za nekreativní poddajné šprtky, ale aspoň ty učitelky je vesměs mají rády a ve třídě jich bývá dost na "spolek". "Zlobivé holčičky" jsou ty správné, ten truc kluka. "Zlobiví chlapečci" jsou ok. "Hodní chlapečci" to schytávají nejvíc. Je fajn, když mají rodiče, kteří jim nevysvětlují, že jsou "jak holka" a mají být drsňáci (takového tatínka dlouhodobě znám, z "hodného chlapečka" podle mého i jeho podílem vyrostl nikoliv "správný chlap", ale mladý muž s depresí).