My ji nestrašíme. Jen na její údiv jí vysvětlujeme, proč nechodíme denně za sportem a na procházky. Denně jde sportovat za speciálních podmínek (když máš dětí málo, když jsi s nimi na mateřské, když máš zkrácený úvazek, když jsi v pět doma, když pracuješ blízko, když máš partnera, co chodí taky domů v pět nebo máte hlídání, když nejsi hlavní živitel rodiny, když nejsi jediný řidič v rodině, když nejsi rozvedená apod).
Existuje spousta různých okolností, a když se ti sejdou dvě, tři, tak to jde zkrátka blbě, protože šetříš každou minutu. Není to lenosti, ale spíš o prioritách, protože ten čas investuješ jinak a někdy i o objektivních okolnostech, proč to nejde.
Mně to třeba teď jde (pokud nemám zrovna zaracha skrz covid), protože mám HO. Když dojíždím, tam ten volný čas spálím dojezdem a pak ho na procházky už denně nemám. Dělám si to samozřejmě dobrovolně a nic mě nenutí, ale zvolila jsem tak z důvodu jiných priorit. Neležím v tom čase na gauči, takže není k podivu, že se raději neprocházím.