I mě zemřel otec, kterého obě děti měly VELMI RÁDY a on je, bydleli jsme společně, takže "ztrátu" ihned zaznamenaly, tedy zejména starší dcerka, byť jim v té době bylo jen 2,5 roku a 1,5 roku.
Řekla bych, že nejjednodušší i pro maminku je říct přesně, co se stalo - z vlastní zkušenosti vím, že i pro mě bylo těžké si tak nějak připustit,že již s námi není a nikdy nebude.
Řekli jsme jim, že dědeček byl moc nemocný a zemřel - odešel ke Sluníčku. Tam už ho nic netrápí a nebolí, má tam svojí dílničku a vyřezává si loutky, tak, jako to dělal tady doma. Možná nás i odtamtud vidí, ale my nevidíme jeho. To ale nevadí, protože na něj vzpomínáme, i když se nám po něm stýská a je nám bez něj smutno (většinou jsem stejně už plakala, takže jsem považovala za potřebné dětem vysvětlit PROČ pláču). Když se ptaly, jestli ho ještě někdy uvidíme, tak jsem jim říkala, že každý jednou odejde ke Sluníčku, a tak se zase všichni sejdeme...
V únoru to budou 3 roky a mezitím "odešlo ke SLuníčku" několik dalšch jim známých lidí, a řekla bych, že jsou s věcí smíření a tak nějka jí subjktivně chápou jako proces, který se děje... A tak to musíme chápat i my, i když to někdy velmi velmi bolí...
Rozhodně se vyplatí říci dětem i svoje pocity - stýská se mi, je mi smutno, aby neměly zmatek, co se vlastně děje.