Přidat odpověď
Některé věci nelze nechat být, některé ano. Stalo se mi něco podobného, ale ve věku, kdy už člověk tuší, že to není dobře. Nebylo to přímo obtěžování, spíš pokusy o osahavani, takové vesnické "dyť tě neubyde" Toho člověka jsem neměla pak už nikdy ráda. Taky starší strýc.
Já to nechala být, nijak mě to netrapilo, věděla jsem, že se chová jak idiot. S nikým jsem o tom nemluvila, ale pamatuji si do dneška a moc dobře chápu, že někdy to nejde překousnout. Osobně bych časem do konzultace šla, až se budu cítit. I když z toho nemusíš vyjít jako vítěz. Prostě mu jen říct, že si stále pamatuješ a že nezapomenes.
Rodičům bych řekla, že mi kdysi dávno moc ublížil a že už jsem ve věku, kdy to nechci řešit, ale nemusím už ani pobývat v jeho blízkosti. Víc říkat nemusíš.
Já momentálně řeším spíš, jak se postavit k osvětě dětí. Nevím, jestli s dětmi těsně před pubertou řešit přímo na tvrdo, jak jsou lidí zlí. Když byli malí, říkala jsem obecně, že na ně nikdo nesmí sahat, když si to nepřejí a ať mi klidně říkají divné věci. Ale teď už mi to přijde pro ne nicneříkající.
Předchozí