Sendero, tak i mou povinností je upozornit rodiče, že se něco děje, nebo že možná by mohlo být něco jinak. Asi tady pusobim jako neempaticka, tvrdá, hrubá osoba, která s rodiči vymete. Což v realitě opravdu je naopak. Můj nazor je, že my dospělí si musíme se svými pocity nějak poradit. Jsme velcí. Děti potřebují toho dospělého, aby je nenechal ve štychu. A někdy čím dřív, tím líp. Možná bych někdy raději slyšela "my to víme, ale zatím nemáme síly". Než ignorování. Ale nakonec - já mohu jen informovat, sdělit názor, poradit. A víc nic. Když se 2 - 3x za rok optám a nic se neděje, jdu od toho.