Sally, co píšeš o dostizích, máš podložený, je to ucelenej názor. Já taky nejsem fanda dostihů, a ani parkuru, ani drezury. Nemyslím to ironicky, nejsem fanda znamená, že mě prostě neberou, nezajímaj, ale nejsem ani proti nim.

Koně nejsou auta, tělesná stavba má svý limity, nelze donekonečna zvyšovat výkony při zachování zdraví, zvýšení výkonu od určitý hranice musí jít na úkor něčeho jinýho a možná, že s anglickejma plnokrevníkama to na tý hranici už je.

Rozumím i tomu přirovnání ke psím zápasům. Zní to drasticky, ale i ti psi měli ze zápasů radost a těšili se na ně, jak věřím.

Ale o tom utíkání myslím, že nemáš tak docela pravdu. Vnímat útěk před nebezpečím jako "slabinu koňský povahy" je možný jen tehdy, když koňskou povahu srovnáváš s lidskou. A tu lidskou bereš jako normu. "Řešení problémů tím, že zdrhnu" je lidská perspektiva, je to opak "postavení se k problému čelem." Vyhejbat se problémům místo jejich řešení je slabina u lidí. Ale koně jsou něco jinýho.

Koně nezdrhají (nechtěj pláchnout, zdejchnout se, zdekovat se, vypařit se, dezertovat = vyhnout se problémům). Koně skutečně prchají před nebezpečím a jsou schopni překonat přitom i velkou únavu a bolest. Nemyslím si ale, že stoprocentně platí, co jsi psala - pokud jsem to správně pochopil, že koně utíkají bezmyšlenkovitě, říděj se příkladem ostatních a snažej se ostatní předběhnout.

Co vím, a to i z přímý osobní zkušenosti, stáda koní prchaj napohled velice organizovaně, ta snaha bejt za každou cenu co nejrychleji co nejdál platívá pro prvních pár vteřin. Organizovaně myslím z vnějšího pohledu, on je nikdo v lidským smyslu neorganizuje, vyjma hřebce, co popohání opozdilce z vlastní rodiny. Ale myslím, že koně jsou nastavený na modus utíkat rychle a bezpečně. To v sobě nese i to, že nechaj vůdčího koně vybírat cestu a že se navzájem ani zbytečně nepředbíhaj a nemačkaj na sebe.

Navíc se koně taky v přirozeným prostředí často stavěj k problémů čelem, nebo přesněji: zadkem.

A ještě dodám – lidi jsou taky stádní živočichové.