Vždycky jsem se snažila dát dětem to,co jsem sama nikdy neměla. Tozn. pocit,že jsou chtěné a milované. Kdysi jsem se zařekla,že já nikdy nebudu jako moje rodiče a doufám,že jsem to dodržela. Moje děti mají úplnou rodinu a zázemí. Mají rodiče,za,kterými můžou přijít s problémem i jen tak pro radost. Syn není,až tak kontaktní,ale dcera ta chce objemout každou chvilku i teď,když je dospělá. Prostě to máme obě rády. Já si připadám i ve svém věku taková nedomazlená takže ten kontakt vysloveně vyhledávám,ale dávám si pozor na to,aby to nebylo přehnané a vynucené. U nás je to takové přirozené,že se hodně objímáme i s manželem a děti,jak to vidí,tak to mají prostě zažité a je nám spolu fajn. K tomu máme nepravidelně u nás jejich partnery. S těmi se samozřejmě neobjímám,ale vítám je jako další děti-parťáky do rodiny. Z celého srdce doufám,že jsem svým dětem dala ten pocit bezpečí a pocitu toho,že je milujeme. A doufám,že to jednou předají dál svým dětem.