Měla jsem to s mámou úplně stejně, nějak jsem si nebyla jistá, že mne má ráda a jednou jsem se jí na to dokonce zeptala a ona mi odpověděla, že má vždycky ráda to dítě, které je nejhodnější... no nic moc.
A po zralé úvaze si dokonce myslím, že na mne trochu žárlila, prý otec mi dával přednost před bratry dost okatě, tak asi aby mi nenarostl hřebínek. Pro mne to tedy bylo překvapení, že by mne táta měl nějak zvlášť rád, neboť jsme ho s bratry svorně nesnášeli všichni.
A táta mámu dost trápil, tak se podle mne taky dost utápěla ve svém žalu.
Ale dětství jsem měla jinak super, byla jsem pořád venku s kamarády (vyhýbala jsem se dusné atmosféře doma) a ve škole se mi dařilo, bylo to moje jediný bezproblémový období, hlavně druhý stupeň zš.

A jako ty se snažím dětem dávat lásku najevo, až se mi to vrací, že nevěří mému úsudku:
"ale mami, ty jsi máma, ty nám to musíš říkat (jsi hezká, chytrá, šikovná), ale to neznamená, že to tak je!"
A jinak spousta dalších věcí, které "za nás" byly správné a výchovné, jako řvaní a fyzické tresty, tak to nějak přirozeně neumím a nedělám, ujedu když jsem opravdu už s nervama na dně, což je směrem k dětem max párkrát za rok a ještě to nikdo nepozná, že to mělo být naštvané řvaní....a fyzicky netrestám, nenašla jsem v tom žádnou výhodu (pár jich na zadek padlo, když byly hodně malé a šlo třeba o zdraví).
No a moje máma zase na nás děti byla o dost mírnější, než byla zvyklá ze svojí rodiny, tam šlo o regulérní domácí násilí, máma mívala jelita od řemene a vymýšlely se různé metody kterak fyzicky trestat. Její matka se s nimi mazlila a dost, jenže ony to neměly rády, tak asi i proto ta odtažitost u nás. Je to celý složitý, ale nakonec jsou naši hrozně fajn rodiče teď dospělým dětem (do ničeho nemluví a pomůžou, kde můžou), i jako prarodiče.