U nás tragédie. Starší čerstvě 13r. je flink non-plus-ultra, vždycky tíhl k závislosti na počítačích a teď je to děs. Prdí na všecko, z čeho nejsou přímé sankce, odmítá se pohnout, nechce nikam a nic. Chce být jen doma v pokoji, vyhovovala mu tuhá karanténa a já z něj šílím, střídavě se mi chce brečet a řvát, i bych mu jednu vrazila, kdyby byla šance, že se probere
Mladší je chaot na kvadrát, nic se za 2 měsíce nezlepšilo a jejich škola prostě odradila všechny rodiče, žádná výuka na 1.stupni neprobíhá, jen hlídání družinářkama. Takže jsem ho tam neposlala, byť bych strašně moc chtěla, i on by chtěl, ale aspoň s pár dětma od nich a nějakou učitelkou, ne do lágru s buzerací na každém kroku.

Od pondělí jsem psychicky v háji, kolem mě si lidi pochvalují, jak se vše vrací do normálu a já nic normálního nevidím. Jen tuny idiotských předpisů, se kterými se nedokážu ztotožnit. Mám pocit totálního selhání - rodičovského, pedagogického i pracovního, protože v tomhle čurbesu nedokážu pracovat...

Omlouvám se za pesimismus, ale totálně mě to sešrotovalo, nedokážu se nějak přepnout do pozitivna, nevidím světlo na konci tunelu, jen výhružky druhou vlnou na podzim a nutností zase vše zpřísňovat