Náhodou jsem po dlouhé době vzala do ruky knížku Edity Sipeky Vysoká škola hubnutí. kdysi, asi před 18 lety jsme ji tady hromadně četly v diskuzi Věčné hubnutí.

Píše tam o tlustém a hubeném myšlení.

Tlustá žena se zabarikáduje na pozici tlustého myšlení, jsem hnusná, nikomu se nelíbím, nemám se ráda, vyhýbám se lidem.

Štíhlá žena myslí štíhle.

Teď jsem to dodatečně pochopila, když jsem se vrátila k zájmům ze štíhlý doby, naskočily mi i pocity z doby, kdy jsem byla hubená, věděla jsem o tom a váhu jsem vůbec neřešila, prostě jsem byla hubená a tečka.

Přecvaklo mi to nějak v hlavě a cejtím se jako v tý době, najednou jsem šla stejnou ulicí jako v sedmnácti a přistihla jsem se, že si vykračuju úplně stejně sbevědomě jako kdysi.

O tom asi ta knížka je.

Jak to máte Vy?

Možná na to založím téma.