ToAr,
tak moře je SUPER, to by mohlo pomoct.... ono v těch třinácti jsou tři měsíce "věčnost". Plus je to stres, i pro dospělé - hlavně ta nejistota, co bude. Půjde se do školy, kdy, jak? Můžu na nákup? Můžu na kafe? Můžu se vidět s kamarádkou? Znám (dospělé!) lidi, kteří se bojí někam jít, protože "co kdyby je viděl policajt" (takový ten pocit, že člověk nikdy neví, jeslti se chová "správně", protože se to furt mění a nikdy neví, za co ho kdo práskne, bude pokutovat atd.). Já jsem se jako dítě spoustu nocí nervovala tím, že co bude, když zaútočí zlí imperialisti (a zkazky z války, kterýma nás neustále krmili ve škole - o koncentrácích a bitvách a popravách - právě bez toho, že by se člověk dozvěděl, že spousta lidí žila relativně normálně - pro mě byl velký objev, když jsem zjistila, že za války neseděli všichni pořád v protiletckých krytech a zákopech, že lidi chodili do práce, nakupovali, vařili, šili, ženili se a vdávali, rodili se děti...)...
Ona potřebuje nějaký návrat k normálnímu životu, a pokud je to navíc něco, co má ráda, a co bylo součástí života před tím, tak super...
Zatím bych z toho nedělala vědu, ale pokud by ta plačtivá období byla delší, nebo častější, tak bych pak řešila. Deprese je hnus, a puberťáci k tomu mají nakročeno už jen z titulu hormonálních bouří a sociálních změn (nástupy na střední školu, první lásky atd.).