Jsem asi zřejmě v rámci zdejší diskuse "pod obojí". V přírodě mi stačí drobnosti k pocitu okouzlení: duha, šumění lesa, káně nad chalupou, sníh snášející se pomalu k zemi. Mlha, moře, voda, hory, louky. Je to fuk. Stačí krásný starý strom. Ale to samé mám při pohledu na hezký dům, zámek, sochu, obraz. Pro posezení u kávy. U poslechu hudby (je fuk, jestli mě roztančí, nebo je jímavá a vážná). A jinak mně se do srdce dostala myšlenka od pana Prachetta, kdy Tonička se myslím vrací domů a přemýšlí o domově jako o "krajině mých očí". Tak to zažívám, nejvíc asi v Rakousku, kopce, hory, zeleň, zvířata a někde pod tím řeka, jezero, a já mám pocit znovu a znovu, že jsem ohromená.