My se léčíme 3 (já a 2 dcery) už dlouho (já asi od 21, holky asi od 6 let). Když měla dcera úraz a musela dostat transfúzi, tak se jí imunita zbláznila protilátky proti šž vylítly do neměřitelných hodnot. Ona nikdy nebyla schopná hubnout, maximálně nepřibírat ( a růst k tomu, takže to hubnutí jakžtakž bylo). Ale pak se úplně zbláznila okolo toho 13. roku.
Já šž sama u sebe měla dlouho pod kontrolou, ale porody a těhotenstvími se mi to dost rozhodilo a přibírala jsem, i když jsem měla pohybu dost a stravu OK. Teoreticky se říká, že je to voda, že až se šž upraví, voda zase zmizí. Jenže roli hraje ještě lymfatický systém, který když nefunguje správně, vodu nepustí. Člověk pak musí být absolutně psychicky v pohodě, aby hubnutí nastartoval. Sama s tím už mnoho let bojuju.
Ono nejde o to, že bych jí nechala, jde o to, že mi s těmi léky lže. Jasně, pochopila jsem, že jí nemůžu důvěřovat, bude je polykat přede mnou, co už. Ale k pravidelnému pohybu ji nedonutím, ani kdybych jí neprala nebo nevařila. Navíc nevěří, že jí víc než by měla, problém nepřipouští. Ale nevzdávám to no. A pobyt v zařízení sama nezavrhuje, ona je společenská, kamarádky vždycky našla. Pro nás by to bylo ideální, získat motivaci mimo domov a nastavit návyky, které pak zvládne dodržovat i doma.
Mám tohle za trest, sama jsem perfekcionista (pozor, na děti nároky co se dokonalosti týká nemám), vidím kde jsou chyby, ale nemám sílu všechno zvládnout, tak jsem frustrovaná. Ale pracuju s tím, chci žít spokojeně. Prostě chudák holka, ale poradit si musíme samy.