Chválím se vnitřně, když se mi něco opravdu podaří, nebo když necouvnu před nějakým obzvlášť těžkým úkolem, když vystoupím ze své komfortní zóny a tak. Ale i když si koupím něco slušivého na sebe, to je pro mě těžký úkol.

Hlasitou samochválu nemusím, to dělá manžel, když 1x týdně něco uvaří, tak je to vždy nejlepší kachna, která se kdy upekla! U tchyně se zas musí furt chválit, jinak ona předhazuje, jestli není to maso moc suché, jestli ta blůzička není moc staromódní a tak. Švára zase počká, až jsou všichni okolo a zticha a pochválí se před všemi, co se mu povedlo, nebo zkritizuje svou ženu, co se jí nepovedlo, aby to všichni slyšeli.

Mě zase štve role "manželky", že se mně nikdo nezeptá na práci, jen se ptají na děcka, což opravdu NENÍ moje téma, zvlášť když se ptá někdo, koho to evidentně nezajímá. Takže když se mě někdo se zájmem zeptá na práci, nebo moje koníčky, beru to jako to nejlepší ocenění mojí osobnosti.