Rišulko, já nevím, co by platilo pro Rišku a co platilo na mne, to určitě bude nesrovnatelné, už jen proto, že i ten autismus u žen vypadá jinak než u chlapců. Já jsem se snažila vždy mezi lidi zařadit a protože jsem v mladých létech žádné povědomí o autismu neměla a neměl o nikdo kolem mne, skřípalo to jak tupý nůž o kámen. A tak mi nezbylo než trénovat a trénovat a pozorovat a zkoušet si, jak lidi mluví, tváří se, dodnes u filmů hloubám, jak kdo věděl, kdy měl promluvit, proč teď udělala osoba pauzu a pak mluvila dál a nebyl to neverbální pokyn, aby začala hovořit druhá osoba... Jenže to těžko do dítěte vmáčkneš násilně.
Nevím, co je ABA terapie, nechci, aby mne někdo předělával na něco, co nejsem, vrozený handicap se prostě neodstraní a mám holt nějaký strop, za který se nedostanu. Mám mizernou krátkodobou paměť, stresuje mne kontakt s cizím člověkem a rychlé rozhovory, špatně je čtu a neumím reagovat a jdu do shutdownu, nemohla bych nikdy být třeba číšnicí, kadeřnicí, letovým dispečerem nebo psycholožkou. Kdybych měla třeba nerozvinuté sociální dovednosti kvůli sociální izolaci nebo depresi v dětství, to se dá dohnat.

Moji rodiče a okolí obecně má třeba i poměrně přesné představy, jak jíst, co jíst, kdy a kolikrát se mýt, jak vypadá a chová se správná žena a co tak lidi musí bavit. Ale to už je taková nadstavba, kde jde opravdu o prd... nebo o sociální přijetí, pokud Tě vůbec něco takového zajímá.