Přidat odpověď
S dominantní matkou zápolím celý život. S postupujícím věkem v ní sílí paranoidní představy, jak jí všichni ubližují, chtějí okrást, zcela smyšlené věci dále nesmyslně rozpracovává a kombinuje... Velmi obtížně se s ní komunikuje, navíc je to jen na mně, sourozence nemám, se zbytkem přízně je rozhádaná, cizí lidi (pečovatelku např.) do bytu nevpustí... Není možné se na ničem dohodnout, A je A jen někdy, někdy B nebo třeba W... Co dnes opakovaně odsouhlasí, za měsíc zneguje a vyčte.
A to je nejhorší část - její výčitky a zloba. Ve věku 40+ jsem patrně "konečně" pochopila, že se nezachovám, vždy bude důvod k nespokojenosti a kritice. Je schopná mě akceptovat jen za předpokladu naprosto slepé poslušnosti a názorové shody, jinak tvrdě trestá. Náhled na svoje chování naprosto postrádá, ve svých očích je chudák, kterému celý život všichni jen ubližovali...
Před dvěma lety mi zemřel muž, opakovaně jsem to tady řešila. Stále procházím terapií a myslela jsem, že jsem z nejhoršího venku. V té době mi matka nijak nepomohla, jedině snad tím, že se upozadila a řešila si své věci sama, když jsem se zhroutila a zůstala doma... Nyní mi, v poslední velmi hnusné atace, mimo jiných hnusů řekla, že si za vše mohu sama, že jen sklízím, co jsem zasela - ona že s výběrem mého muže nikdy spokojena nebyla a když jsem si ho prosadila, mám co jsem chtěla (tedy zřejmě to, že zemřel...). To byla poslední kapka... nejsem schopna s ní teď mluvit ani v telefonu, technické věci (nákupy, léky) řeší dcera, v rámci karantény je doma z VŠ.
A teď: Je situace jaká je (covid). Matka je stará, onkologicky nemocná, a teď vyhrožuje, že ji tedy donutíme, aby šla ven sama (přitom má vše zajištěno), a pokud onemocní a zemře, bude to moje vina. Bude? Racionálně roky vím, co se mnou a mojí psychikou provádí, emočně mě vždy dostane na dno, naprosto spolehlivě. Imputovat pocit viny zvládá na výbornou. Nevím, jak z toho ven, jak zvládnout její vyděračské praktiky a vyhrožování... Když se začnu cukat, připomene své nemoci, skutečné či domnělé, začne vyčítat a já zase povolím... Ve vztahu k ní jsem stále malé děcko, které se bojí velké matky. A není mi v tom dobře. Ničím své blízké a nejvíc sebe sama... Máte některá podobnou zkušenost? Povedlo se vám, byť takto pozdě, přetnout pupeční šňůru a "dospět"?
Předchozí