Přidat odpověď
kruci, díky za poznámku - je to přesně tak. To je můj věčný boj, co dělat a nedělat, aby to mělo smysl a jestli to má smysl. Minulý týden jsem dva dny se nemohla vyhrabat z depky jako kráva. Úplně mě pohltil pocit marnosti a zbytečnosti - nejen k němu, ale celkově, že nevíme, co bude, že se nedá nic plánovat a není na co se těššit, že žijeme ze dne na den. Že jsem přivedla dítě do takového světa. Že si v něm neporadí a já mu nemůžu pomoct, protože jsem na tom stejně (v tom novém, budoucím). No hrozný zmar.
Naštěstí přijel jeho otec a jak mě viděl, otočil se ve dveřích a zmizel. Vrátil se za půl hodiny s horou gumových bonbonů a čokoládami, vyposlechl si mě, vyjádřil svou důvěru ve mě a především v Rišku, zdůraznil, že RIška je spokojený a to je to hlavní. Uklidnila jsem se, cpu se sladkostma, dělám jen to nejnutnější - a snažím se, aby to bylo zajímavé, to je vše.
Předchozí