RoBo, prošla jsem i tím taky, i když v trochu jiné podobě, maminka s pocitem, že ona ví všechno líp a její názor je jediný správný a tatínek zase s tím, že když chce něco udělat, tak to udělá a nemusí se nikoho ptát, týkalo se hlavně zahrady, kterou máme na stejným pozemku, ale s jasně rozděleným, co je čí a kdyby někdo chtěl řešit nějaký práva, tak je barák s pozemkem přepsaný už dávno na nás, včetně vyplacení a podobných záležitostí

trvalo to dlouho, takže jistý podobnosti v tom vidím

u nás se té mnohem víc týkalo dětí, což skončilo tak, že kluci k našim nemají potřebu jít. Samozřejmě ze slušnosti, ale bydlíme v jednom domě... takový chladný, co se dá dělat

rada pro tebe - trvej si na svým, i za cenu, že to bude chvíli nepříjemný, ale pokud se na něčem domluvíte, musí to tak být, žádný změny, zvlášť pokud jde ještě o někoho třetího

a všechny srdceryvný scény ber jako divadelní nácvik, ono to nic jinýho není

ale je to o nervy, potřebuješ mít podporu v mužovi, i když předpokládám, že ten musí být teď vytočený doběla

je teda ale taky dobrý ukázat rodičům, že jste schopní se postarat sami. My jsme v té situaci se zahradou byli několik let, pak jsme si pořídili zahradu asi 5 km od domu, jezdili jsme tam, kluci chodili maximálně na písek, pro změnu jsme řekla, že mi do pískoviště nepoleze nikdo jiný, a to ani děti bráchů, protože to po nich vždycky bylo plný smetí, do bazénu stejně, už proto, že protrhli plachtu

po pár letech jsme zahradu prodali, když naši usoudili, že celou zahradu nepotřebují

a co se týká dětí - maminka mi přestala do výchovy a péče mluvit a dělat za mými zády opačný věci až poté, co jsme si přivezli třetího a ona zjistila, že fakt neví, co s ním

maminka generál je komplikace, ale dá s to zvládnout, jenom to chce hodně odvahy a oporu :)