AHOJ holky, i já jsem si prožila peklo, než jsem dospěla k tomu, že mám dvě krásné holky. Několikrát jsem potratila ve čtvrtém měsíci, a jednou musela ukončit těhotenství v šestém měsíci pro těžkou chromozomální vadu neslučitelnou se životem.V rodině nic podobného nemáme já ani manžel. Dlouho jsem trpěla depresemi, naštěstí mám skvělého manžela,rodinu,kamarády. Riziko ,že se tato vada bude opakovat, bylo obrovské -padesát procent. Proto jsme si nejdříve adoptovali Kristýnku, a po třech letech opět našli odvahu pokusit se otěhotnět i s tím rizikem ,že to zase nevyjde. Otěhotněla jsem a do dvacátého týdne čekali v obrovským stressu na výsledky plodové vody,úžasný výsledek po těch nepodařených pokusech- bylo to dobrý. Radovali jsme se jako blázni, ale ne dlouho, na konci šestého měsíce jsem začala krvácet,miminko chtělo ven, naštěstí díky včasnému zásahu lékařů v Podolí, miminko přežilo, dva měsíce jsem pak byla v nemocnici a modlila se ,aby vše dobře dopadlo, počítala každý den těhotenství, abychom dosáhly aspoń konce sedmého měsíce,zdařilo se. Myslela jsem ,že to nejhorší máme za sebou, ale kdeže, při porodu nastaly život ohrožující komplikace -utrhla se placenta- a život nás obou visel na vlásku, dlouho po porodu jsem byla ještě na jednotce intenzivní péče a bojovala o život, miminko bylo naštěstí v pořádku. Nyní už je to rok ,co se ´Sárinka narodila, a pevně doufáme ,že to špatné jsme si v životě už vybrali.Další děti mít už nemohu, ale i kdybych mohla, už bych asi nenašla odvahu. Dnes s odstupem času mohu říci,že vše je k něčemu dobré, kdyby se to nestalo ,neměli bychom Kristýnku a vše bych brala jako samozřejmost, takhle jsem si uvědomila, co je opravdu v životě důležité a vážím si toho.Přeji vám všem, hodně síly, odvahy .Věřte,že štěstí přijde i k vámn, jen to někdy déle trvá.