Ještě, abych odpověděla na otázku, jak to zvládá syn.
Jednoduše: ČÍM DÁL HŮŘ.
Na začátku si to samozřejmě celkem užíval, ale už je to dlouhé. Chybí mu hlavně sport, tréninky, tím žil. Sice si doma udělal provizorní síť, ale to není ono. V deváté třídě se už nic moc nového neučí, v podstatě mají hotovo, jen by se měli připravovat na příjímačky. Na ty už byl naučený dávno.
Družit se moc není s kým, nehledě na to, že je snad jakékoli družení zakázané, nebo už ne? Doteď se družil hlavě na tréninkách, nikdy ne nebralo se jen tak courat po ulici.
Zelenej jak sedma, sice ho úkolujeme prací, ale vidím na něm, jak jak nemá žádnou radost ze života. Jak dlouho tohle bude zvládat nevím. Abychom pak nesháněli ještě nějakou psychoterapii. Opravdu si někdy kladu otázku, jestli je ten virus opravdu o tolik strašnější a jestli tyhle opatření za to stojí. Jestli jen netlačíme problém před sebou a jen a jen neodkládáme, co stejně musí přijít.