Mám naprosto stejné pocity. Někdy je hůř, jindy líp. Snažím se s tím nějak popasovat, abych neprudila rodinu, daří se někdy víc někdy míň. Přijde mi, že to nikdy neskončí, že už jsme zavření sto let, že si to kolem mě všichni docela užívají, s rouškama je každý srozuměný na 10 let dopředu, nikdo se nechce vidět, každej hystericky zalezlej doma. Chybí mi lidi, pitomá návštěva knihovny bez roušky, moje milované hrady, zámky, muzea, všechno zavřené na neurčito, úplně obyčejné věci. A nejhorší je, že už mě nebaví ani věci, co mě vždycky bavily - zahrádka, knížky, filmy, barvit vajíčka na Velikonoce.... Nečekala jsem, že mě to takhle sejme, zkraje jsem byla za to zklidnění i ráda, ale když se nedá dělat nic, je to k nepřečkání. Takže mě klidně vzbuďte za půl roku, to už snad proboha bude po všem (a nebo taky ne)