Taky jsem že začátku měla podobné pocity. Časem jsem si na tu situaci celkem zvykla, ale občas mě přepadne bezmoc. Přitom se třeba jedná o blbiny, jako když při nákupu neměli pár věcí z mého seznamu a já se v tom obchodě málem rozbrečela.
Práci zatím taky mám, ale máme snížený plat na 80 procent, což ještě není taková tragédie, aspoň při kratší pracovní době stíhám i učení s dětmi. Ale reálně naší firmě hrozí i to, že na čas zavře, to už by bylo opravdu horší.
Chybí mi cvičení, doma to není ono, endorfiny dokonale zlepšují náladu, ale k tomu potřebuju pořádný kardio, což doma nejde. Byla jsem na kole, ale jsem alergik, takže mi celou cestu tekly slzy.
Kamarádi a kolegové mi schází, ale nerada telefonuju, občas si napíšeme, ale k tomu začínám pociťovat nechuť.