Jsem hotová, naprosto hotová. Zvažuju, že se vykašlu na home office, a vezmu si ošetřovačku. Jsem sama na haldu školou povinných dětí, takže si asi umíte představit reálné množství času, které lze přes den věnovat homeoffice. Z práce zaznívá hlas, že rozhodně neodpracuju 8 hodin denně (což je pravda), a jak to firmě hodlám vrátit. I když pracuju brzy ráno než děti vstanou, přes den pak v ukradených půlhodinách, a pak zase do noci, i tak to podle mě těch 8 poctivých hodin nedá. Tedy by nejspíš bylo fér si tu ošetřovačku vzít.

Jenže když si ji teď vezmu, stejně budu muset pracovat. Dělám práci, kde jsou termíny, které hoří a nepočkají, a zástup za mě není. Změna bude jen v tom, že mi nikdo nebude moci říkat, že pracuju málo, a nebude mi vymýšlet práci navíc. S ohledem na sebe samu nejsem nadšena z představy, že když do toho půjdu, stejně se práce nezbavím (maximálně budu moci říct, že udělám jen to nejnutnější), a dostanu za to polovinu peněz (jsem samoživitelka...). Zároveň ale nepovažuji za férové zaměstnavatele vyšplouchnout tím, že řeknu “sorry, teď nepracuju, zařiď si to, jak umíš”. Aby byla ta práce odvedena v potřebném čase a kvalitě je i mojí vizitkou a mým zájmem.

Vím, že to musím rozseknout sama, ale zajímalo by mě, jestli jste někdo v podobné situaci. Jak to máte vy na očr - očekává se od vás, že budete pracovat v nějakém omezeném režimu, nebo jste vážně “jen” doma s dětmi a na práci nemusíte sáhnout?