Lenko,

psala jsem to už včera nebo kdy. Já bych začala nahrazením povinné školní docházky povinným vzděláváním. Aby pro rodiče nebyl problém, když dítě do školy nechodí, ale když nemá odpovídající výsledky. Odpovídající jeho možnostem...což v zásadě už dneska určují výstupy RVP ZV. Dalo by se mluvit o úpravách, někde je toho moc, někde málo, ale rámec existuje.

Dneska to pro rodiče posláním do školy začíná a končí. Zbytek je problém školy. Škola jako státní instituce má řadu omezení.

Na druhou stranu, dneska i to, co má zajišťovat škola, je často házené na rodiče. Místo, aby se vyučovalo, jen se zadávají úkoly a testuje je, co se dítě DOMA naučilo. I v běžném provozu. Dítě je v mnoha předmětech závislé na tom, co si z domova přinese, jaké má doma podmínky.
Hudební vzdělání má jen dítě, které zapíšou rodiče do ZUŠ. Ve škole učí hudebku kdekdo a zároveň se tlačí na to, aby se vlastně příliš nevyučovala, protože přeci talent a bla bla...chápu, známky kazí chuť nejen v hudebce, jen u matiky a češtiny je všeobecné mínění, že jsou víc potřeba. Já myslím, že ne, mně sice ve stresu baví řešit hlavolamy, ale moje dítě si radši zahraje na klavír. Prostě je to hodně nevyvážené vzhledem k využitelnosti pro jednotlivce.

Takže shrnuto, podtrženo, moje představa je taková, že rodič by měl povinnost zajistit vzdělávání dítěte, ale forma by byla na něm. A zároveň by školní docházka byla tím nejjednodušším způsobem, jak to vzdělání zajistit ve všech směrech, vše, čeho by dítě mělo dosáhnout, by se v té škole odehrávalo, vše, co by ke vzdělání potřebovalo, by bylo ve škole k dispozici. Existovala by skutečně individualizovaná výuka a pravidla s rozumným stupněm volnosti.