Kupodivu si na nervy nelezeme nebo rozhodně ne víc než jindy. Čekala jsem to daleko horší. Jen musím nejstarší a nejmladší honit do učení, prostřední jede online výuku a je samoúdržbovej. Těším se, až bude tepleji a děti budou ochotněji chodit na procházky. Tedy dva ze tří, jednomu dítku dneska diagnostikovali mononukleózu. Což je při vší smůle aspoň dobře načasované - do školy a sportovního oddílu nemůže takjakotak, takže mu nic neuteče. Děcka hrají šachy, sem tam si zahrajeme deskovku, víc než kdy jindy mazlíme zvířata, skoro každý den zkoukneme spolu nějaký film. Večer nepadám na ústa, takže i čas na knihu se najde (po Šikmém kostelu jsem sáhla na pratchettovku Pátý kontinent).
Když už nemůžu lítat po svých oblíbených sekáčích, nemůžu na kafe, na kosmetiku, na manikúru, dělám si radost jinak - konečně jsem měla důvod sednout si k šicímu stroji a začít se učit šít. Takže si tu tuním roušky, zkouším střihy, různé způsoby zavazování a baví mě to. Cca 50 roušek jsem rozdala a těší mě, že z nich má někdo radost že se líbí. Dokonce i soused pod námi, který nás kvůli dupání dětí nemusí, spolkl svou pýchu a o roušku poprosil.
Jediné, co mi vadí, je, že si připadám, že dělám málo. Jen vařím, uklízím, honím děti do učení, šiju, ale nedělám nic pro blaho celku. Nejsem zdravotník v první linii ani pečovatelka, neumím ani vytisknout zakladač tkalounů na 3D tiskárně natož abych konstruovala respirátory. Mám pocit, že se děje něco velkého a já k tomu neumím přispět.
Takže shrnuto: Ponorkou netrpím, spíš pocitem vlastní nedostatečnosti. Nihil novi sub sole