Ráda vzpomínám na prarodiče. Jak spolu sedíme na schodu před jejich chalupou, vyhřátém od sluníčka a ládujeme se se sestřenicemi a bratranci babiččinými buchtami. Jak jsem nemocná a děda mi čte pohádky a já mu slibuju, že až se naučím číst, budu mu číst noviny (stalo se 1x, neměl na to trpělivost, mě poslouchat). Druhá babička mi vaří čaj a aby mi líp chutnal, krájí mi do něj jablko. Sobě si krájí slupky, prý jí to tak víc chutná. Bylo to v zimě, jablka asi nebyla k sehnání, nevím. Stejně čaj nemůžu pít, mám příušnice.
Na spoustu hezkých zážitků s rodiči, ale ne z cestování, nebyli jsme nikdy nikde jinde než na chaloupce ... Nepočítám-li výlety s kárkou 2x za týden do střediskové obce na nákup a cestu s nanukem v ruce zpátky.
Ach jo, když se zeptám vlastních dětí, co si pamatují z raného dětství, tak mám pocit, že nic ... nic takového hezkého, hřejivého. Možná až taky dospějou a zestárnou. Uvidíme.