Máte nějakou opravdu milou vzpomínku na dětství, ke které se občas vracíte?
Něco konkrétního?
Mně bylo 12 a mamince se podařilo na několikátý pokus získat výjezdní doložku do Jugoslávie, pro ni, bratra i mě, to bylo první moře. Nezapomenu dodnes na vůni moře, vůni z restaurací ( kam jsme nechodili) a moře jako takové . Měli jsme peníze jen na ubytování v soukromí a s sebou spousty konzerv, kolínek, tatranek. Ovoce kupovala maminka obden, ale kopeček zmrzliny denně, jeden kopeček pro mne a jeden pro bráchu, vždycky jsme jí nechali líznout, tvrdila, že o to nestojí, dávno vím, že na to nebyly prachy.
Už jen procházka po trhu byl zážitek, domů jsme si koupili jen nějaké koření a dědečkovi jakousi láhev.
1x jsme sededěli v kavárně, maminka si dala kávu a nám koupila colu, to byl zážitek, dívali jsme se na moře a dlouho popíjeli....
O dortech, večeřích v restauracích...jsme si nechali zdát ( až po sametu, ale to je jiná story).
Nejde o to ,,žrádlo,, , ale o ten pocit...
Ta kavárna u moře a to nadšení maminky, že jen to moře vidí, se nikdy nezopakovalo, po x letech jsme s ní jezdili do Bibione, Mallorku, opět do Chorvatska, ale ten TOP pocit se nevrátil ( ne že by to nebyla paráda).

A ještě vzpomínku na první vystoupení ve škole s recitačním kroužkem, bylo mi tak 9, byl to zážitek, který mám v mlze, ale vím, jak jsem byla šťastná....

Samozřejmě toho bylo víc.
Kdo by četl elaborát.