Jinak já vždycky bývala jiná, hodně citlivá, chaotická, vysoce empatická...a vůbec jsem nezapadala do běžného kolektivu dětí. Měla jsem vždycky hodně blízké kamarádky a pak známé, spolužáky, ale vždycky mě trápilo, že mě nebaví věci, které bavily je.
Kolektivní zábava na "zábavě" mě nebavila, určité typy zábavy jsem nechápala, že jsou zábavné...a cítila jsem se být často bílou vránou.
určitě jsem nezažila šikanu, to zase ne.
Spíš jsem vinila sama sebe, že jsem jiná...proto jsem začala hledat, kdo jsem.

Vím, že to takhle má spousta mladých a že se pro to cítí nepatřičně, když nejsou jako "většina".
Někdy je potřeba jen vysvětlit, že to má opravdu každý jinak, a že ne jen všechno, co je většinové, je v pořádku.