Sýrie nebyla ani bohatá, ani vzkvétající, třetina obyvatel žila před válkou v chudobě, desetina pod hraničí životního minima. Objevy ložisek kvalitní ropy a plynu umožnila od 60. let mírnej rozvoj, ovšem v podmínkách uzavřenýho trhu s omezeným dovozem i vývozem, s trvale vysokou inflací. Největším zaměstnavatelem byl stát, přednost měly privilegovaný skupiny, hlavně šíítský alaviti. Sociální smír se kupoval uměle nízko drženejma cenama elektřiny a plynu domácnostem. Sýrie taky obratně využívala situace studený války, lavírovala mezi SSSR, od kterýho dostávala vojenskou a jinou pomoc (třeba odborníky pomáhající vybudovat represivní aparát), Íránem a arabskejma státama Zálivu, od kterejch dostávala výhodný půjčky. Bohužel po skončení studený války skončilo postupně i tohle, vyjma podpory ze strany Íránu, přitom zahraniční dluh byl na úrovni 150 % HDP. Země se svojí omezenou ekonomickou základnou nezvládala absorbovat vysokej přírůstek obyvatelstva, stejně jako Egypt, Libye nebo Tunisko. Hromadil se přebytek mladejch nezaměstnanejch, hlavně sunnitů, který nemohli doufat v zaměstnání ve státní správě nebo armádě. Bašár al-Asad částečně otevřel trh a ukončil nákladnou okupaci východního Libanonu, ale tím současně připravil o prachy privilegovanou vojensko-bezpečnostní kastu mající pod palcem pololegální obchod s Libanonem, tou dobou hlavním obchodním partnerem Sýrie. Snažil se snížit dluh, což se mu podařilo, ale i díky vysokýho zvýšení cen energií. Ve snaze získat finanční pomoc od EU začal liberalizovat trh, ovšem tak, aby ekonomickej vliv zůstal v rukou rodin, spojenejch s al-Asadama. Začalo to prodejem licencí finančním sektorem a telekomunikacema, pokračovalo privatizací průmyslu, kterej získal novej dech díky rozvratu Iráku, kde se syrský zboží (textil, léky, potraviny) mohlo šikovně uplatnit. Tyhle reformy výrazně zvýšily sociální nerovnost, připočti k tomu tříletý sucho 2008–2010, který způsobilo příliv chudiny do měst, a na různejch místech nucený vyvlastňování půdy do rukou nový ekonomický kasty. Stát to za vyvlastňování nepovažoval, pokládal tu půdu za svou, to je bolest řady blízkovýchodních států, z valný části tu není zaknihovaný vlastnictví půdy, půda je státu, tj. toho, kdo je momentálně u vesla, a ten ji propůjčuje nebo prodává svejm oblíbencům. Lidi, co tu půdu po generace v rámci rodiny obdělávaj, ji ovšem taky považujou za svou a vyvlastnění je pro ně křivda. Pomoci se ovšem nedovolaj, nejsou tu soudy jako u nás, jen státní soudy, který souděj podle vůle toho, kdo je nahoře a kdo je zaměstnává. Tohle všechno dohromady, když lidi viděli, že v Tunisku to jde, že tam shodili toho zkorumpovanýho vládce a spolu s ním tu kastu, která tu zemi držela ekonomicky v ruce a bohatla, zatímco ostatní chudli, tak tohle prostě vedlo k tomu, že si i spousta lidí v Sýrii řeklo: „Tak dost.“ Bohužel, al-Asadové nebyli blbí, když spolupracovali s těma Sovětama, který sice stát řídili na hovno, ale výborně zdokonalili to umění udržet se u moci za pomoci rozsáhlý sítě brutální, dobře vycvičený, vybavený a odhodlaný tajný policie.