Mám pocit, že ta situace je tak složitá, že přiklonění se k jednomu nebo druhému pólu (přijímat uprchlíky, nepřijímat uprchlíky) bude možné vždycky jen za cenu ignorování části skutečnosti.
Ten, kdo se vciťuje do uprchlíků, je pro jejich přijetí, protože on na jejich místě by si také přál být přijat jinde. Když ale domyslíme toto bezpodmínečné přijímání (je otázka, do jaké míry si lze klást podmínky a jakým způsobem si vynutíme jejich dodržení, až tu bude cizinců tolik, že budou velice silnou skupinou) do konce, a to myslím dělá ve svých příspěvcích Pampela, tak je třeba se vcítit sama do sebe v situaci, kdy budeme muset otevřít třeba i skutečně své vlastní domovy, aby se všichni příchozí měli kde ubytovat, navíc pokud se sem skutečně dostanou nejen pokorní potřební, ale i (nebo hlavně) bojovníci za Islám (v jeho zvrácené podobě, kterou provozuje třeba Taliban), tak jejich cílem bude převzít v našich zemích vládu nad naším - v jejich očích hříšným - způsobem života (čtu teď zrovna knížku I am Malala o dětské pákistánské aktivistce, která podrobně popisuje praktiky Talibanu i to, jak reagují ostatní lidé - hrstka statečných, kteří jsou často umlčeni zabitím, a zbytek mlčících a podrobujících se nátlaku těch agresivních). Jsme na tuhle eventualitu připraveni?
Myslím si, že z těch dvou odlišných přístupů plynou neshody. Jsem přesvědčená, že pokud by bylo zaručeno, že se mezi nás vmísí lidé, kteří přijmou naši kulturu a budou se o sebe starat podobně jako my, tak téměř nikdo nebude proti. Problém je, že tohle nikdo zaručit nemůže.