Přidat odpověď
Libíku, požádat o ruku je hezký. Je hezký se k sobě v manželství chovat příjemně, chválit, děkovat, snažit se o pohodu a to radši víc než míň, vědomě. Ale pro mě je to oboustranný, není to pro mě ženská zbraň ani ženská stránka.
Já vím, že spousta žen nechce bejt kosmonautkou, vědkyní, manažerkou ani premiérkou a víc než kariéra pro ně znamená rodina. Ale takovejch je i spousta chlapů!
Myslím si, že mezi ženama a mužema existujou určitý vrozený rozdíly, i když neplatěj pro libovolnou ženu a muže, vyniknou možná víc statisticky. Může se sejít i žena "mužštější" a muž "ženštější".
Myslím si (snad podobně jako Monty), že ženskost i mužnost jsou hodně daný i rolema - ale nejen jima - ovšem myslím si taky, že role k životu prostě patřej, máme přirozenou potřebu nějak patřit a "člověk" je pro většinu lidí příliš neurčitá kategorie, proto se přirozeně ztotožňujeme s menšíma, určitějšíma kategoriema a v rámci toho i přirozeně zdůrazňujeme určitý rysy, který jsou pro takovou kategorii příznačný: rysy vrozený, rysy kulturní, ale i rysy připisovaný. K takovým kategoriím patřej i muži a ženy.
Co se týče ženských zbraní, jsem asi hodně ovlivněnej tím, jak jsem zblízka viděl fungování řady rodin v silně patriarchálních společnostech v praxi. Tam byly často ženský a mužský role výrazně oddělený, určitý chování bylo předepsaný, zvlášť pro ženy, k tomu patřilo i neodporovat muži, rozhodně ne před dalšíma lidma, ale víceméně to platilo obecně. Odtud ženský zbraně, okliky, narážky, dělání pohody, omaminkovávání atd. sloužily prostě k tomu, čeho by žena mohla dosáhnout přímo, nebejt toho vynucenýho omezení.
Předchozí