A to povolání si naplánoval on nebo ty? U nás se osvědčilo mu bez emocí povyprávět, jak se věci mají, vyčíslit, kolik co v našem životě stojí, kolik je potřeba vydělat, aby všechno fungovalo tak jak funguje a prostě ho uvést do reality. Má výhodu, že pracujem z domova, takže vidí, že práce nemá časový rámec, což má své výhody i nevýhody atd. Vyhýbali jsme se obecným řečem, mluvili čistě konkrétně a někdy ne zcela výchovně, vysvětlili, jak dosáhnout svého cíle, co je nutné a co lze jen "splnit" atd.
Když si vymyslel, že chce na šestiletý gymnázium, plně jsme ho podpořili, připravoval se, chodil na kurzy i na zkoušky nanečisto, přesto skončil pod čarou - viděl, že přestože tomu nějakou energii věnoval, stejně to nestačilo /hlásilo se přes 600 dětí, brali 30, on byl asi 100., ani na odvolání to nevyšlo/, dost ho to zkrouhlo.
Za ty dva roky dospěl, vybral si vysněnou školu, přípravě dal opravdu hodně moc, takže skončil 2. v pořadí /ale brali jen jednoho/, byl z uchazečů nejmaldší, na odvolání mu nabídli udělat zkoušky na druhý obor, ty udělal a vzali ho.
Takže u nás zabralo nejvíc to, že si ověřil, že i když se snaží, nemusí to znamenat úspěch a to ho nakoplo k tomu, že příště si za tím šel víc. Pochopil souvislosti.
Nevěšela bych hlavu, vypla emoce a hovořila s ním věcně, dohodla pár pravidel ohledně školy, klidně typu známky docil jak chceš, ale splň to, to pro začátek postačí. Pak jen doufat, že mu naskočí mozek a bude to dobrý. Na druhou stranu, školu lze studovat i v pozdějším věku, měnit obor je dneska běžný, ono to vždycky nějak dopadne.