Jak tu pubertu zvládáte? Jak se nezbláznit? Zase přišla šílená pubertální vlna synátora (13), hlavně v souvistosti se školou - nic ho nezajímá, známky ho nezajímají, učit se nebude.. Vůbec nechápe, že to má souvislost s jeho budoucností, je mu všechno jedno, hlavně, ať má od školy pokoj. Hádky jsou na každodenním pořádku, jsem už úplně vyčerpaná a nemám energii na nic. On je podle mě v pohodě a vidí jen nervní matku. Tak řeším, co dál
varianta 1 - nechat ho být, bude mít šílené známky ve škole, jeho naplánované budoucí povolání bude tedy zřejmě utopie, mít spokojenější vzájemný vztah, ale mě osobně bude sžírat, že zbytečně lajdal, že mohl mít na víc...
varianta 2 - pořád být tím "drábem", který denně hlídá, jestli si povinnosti splnil, naučil se (i tak to odbývá, známky žádná sláva)
a doufat, že se to časem třeba zlepší
... nebo nastavit nějaká základní pravidla, už fakt nevím, možná to opravdu moc řeším, ale mám pocit, že jsem zralá na psychologa (a na toho vlastně ani nemám čas..). Já jsem tak strašně unavená z těch našich hádek, mrzí mě to, ale vůbec nevím, jak to teď nastavit, abysme nějak normálně fungovali jako dřív... Nemá někdo nějakou spásnou radu?