Přimlouvám se za to nepečovat za cenu sebezničení nebo výčitek. Chápu aspergera a podobně, ale ten člověk je drahně let dospělý, pořídil si rodiny, je za to zodpovědný jako kdokoli jiný. Moji rodiče vzorně dopečovali o mé prarodiče, kteří zemřeli doma, v klidu, ve spánku, ve svém pokoji (chtěla bych mít takovou smrt)... z mého pohledu jim NIC nechybělo (s bábi jsem klábosila dva týdny před její smrtí). Výčitek ale měli taky hromadu, přestože v některých aspektech ty vztahy byly podobné, jako píšeš. Například vím, že moje máma vpodstatě celý život nebyla tchýni dost dobrá, a že se tím mamka (dobrá duše jako ty) dlouho trápila, ale až byla bábi nemohoucí, tak se o ni mamka bez řečí starala a to bábi nevadilo... Uznávám, že jako vnučka mám asi od situace odstup a lehčí pozici, ale skutečně jsem na své rodiče hrdá, že udělali VŠE co mohli a snažím se jim ty výčitky postupně vymlouvat. Nicméně naši "díky" tomu prohlásili, že dospělý člověk by se měl připravit na stáří a podnikli konkrétní kroky, což si myslím je rozmné. Prarodiče totiž nic neřešili, prostě věřili že tu budou do sta v plné síle a realita pak celou rodinu dohnala velmi nepříjemně.