No jo, já to měla doma taky tak. Jestli mám nebo nemám pošramocené vztahy s někým z rodiny, mi bylo jedno, vystačila jsem si sama. Denně byly doma mrzutosti, že jsem zlá na dědu, babičku, jenže mně jejich oddanost vnučce přišla až nedůstojná a skoro mne to uráželo. Tehdy jsem to neuměla samozřejmě rodičům vysvětlit. Otec se mnou taky neuměl promluvit normálně, rýpal a shazoval vše, co jsem řekla a když jsem mu odpověděla stejným, začaly létat pohlavky, že jsem drzá. Většinou se do toho pokusila montovat matka a vysvětlovat mi, že takhle se s tatínkem nemluví. Přestalo to, až když jsem byla dospělá a zeptala jsem se, jestli se tak tedy mluví s dcerou nebo s kým a kdo mne to asi naučil. Otec tehdy uraženě mlčel asi týden a dělal, že mne nevidí, tak jsem mlčela taky. Pak ho to přešlo a od té doby mne už nebil ani neurážel. Opravdu se vše srovnalo, až když jsem začala žít sama a získala svůj prostor, kde si dělám věci po svém a na svém, takže si nepřekážíme.