Mám 2 kluky. S jedním jde všechno "samo", s druhým jsme si museli hodně vysvětlovat, abychom spolu vlídně vyšli. Teď v jeho dvaceti se mi to stonasobne vrací, už to skoro nedrhne, umíme to spolu. Ale nikdy to nepůjde "samo".
Moje máma nás děti brala jako skupinu, neřešila, že jsem výrazně jiná než mí draví a soutěživí sourozenci, připadala jsem si hodně sama se svým náhledem na život.
I teď máma raději zajde k mému bratrovi na oběd, protože jí to tam jde "samo a splavně", všichni najednou totéž jídlo, zdvořilá konverzace, jasné rozdělení rolí, káva pro všechny atd. U nás chaos, v průběhu vaření se synem vzniká finální jídlo, každý většinou chce nějakou obměnu, manžel uprostřed jídla dostane chuť na salát, zvedne se, poptá se, kdo chce taky, a začne dělat svinčík v kuchyni
To pro mámu fakt není, sedí a zdvořile pronáší "já si dám cokoliv, mě je to jedno, jak ti to jde ve škole, atd"
Zároveň ale se sourozenci neočekáváme, že dostaneme něčeho stejně, neporovnavame...takže se máma může chovat tak, jak potřebuje. Já ji kamkoliv dovezu, zařídím drobnosti, bratr jí zajistí exkluzivní zdravotní péči i ji zaplatí, sestra pořizuje hezké oblečení a trpělivě vydrží její nekonečnou vybiravost ...každý, co umí nejlíp.