Teď trochu (hodně, jsem si toho vědoma) chlubírna, nikomu nevnucuju, jen mě ještě pořád nepřešlo nadšení.

V květnu 2019, tedy ke konci školního roku, kdy většina už mele z posledního, jsem u svých tehdy druháků přišla s novinkou a měsíc učila ve stylu Začít spolu. I do té doby jsme zkoušeli kdeco, tohle byla ale změna velká a i když k tomu není třída ideálně uzpůsobená, prostě jsem to chtěla zkusit.

Podle těchto návodů (tohle jsou dva ze čtyř) pracovaly děti ve skupinách v jednotlivých centrech. Vždy každá skupina každý den jiné centrum, také každý den střídali role ve skupinách tak, aby každý během týdne vyzkoušel každou z rolí (čtenář, mluvčí, koordinátor, hlídač času), každý den na závěr hodnocení a prezentace práce, postřehy pro další skupiny, na co si v tom kterém centru dát pozor:


Po týdnu jsem psala komentář: Tak máme za sebou skoro celý týden prvního pokusu o Začít spolu a já jsem nadšená. Uvidím, co k tomu řeknou děti zítra, vím, že tam jsou mezi některými drobné třenice a zarytým individualistům to úplně nesedí. Ale i přes to musím konstatovat, že velmi zodpovědně plní funkce ve skupinách a odvádějí co nejlepší práci. První, společná část, vždy strašně rychle uteče, a v centrech jsou pak téměř samostatní, navíc jak každá skupina dělá něco jiného, tak se fakt soustředí na tu svoji práci a málokdy potřebují pomoci dvě skupiny najednou, takže člověk v pohodě stíhá pendlovat mezi nimi, opravit hotové úkoly a ještě i jen okounět a pozorovat. Navíc se objevují dlší jejich stránky osobnosti a třeba překvapující je to, že ač se v jedné skupině sešli pět velmi aktivních a bystrých dětí, tak nestíhají vše úplně dokončit, zatímco ve skupince těch mých spíše slabších, častěji chybujích, to šlape jak na drátku a už potřetí nejen, že stihli vše, ale vždy mají ještě 15 - 20 minut rezervy. A přitom výsledky odpovídají jejich běžné normě a neliší se nijak významně ani od ostatních.
Takže příprava byla sice náročnější, ale ne o moc oproti mému běžnému standardu, protože stejně si chystám vždy po měsíci a po týdnech pak hodně podrobně, ale samotná výuka i opravování a další činnosti s tím spojené jsou pro mě teď jednodušší.
Takže už se vlastně těším na víkend, až budu chystat další téma.

Po měsíci jsem psala tento komentář: Tak jsem dnes konečně sebrala odvahu (a hlavně čas) a zeptala se dětí, jak po měsíci hodnotí náš nový způsob výuky. Klasicky, nejdříve, co se jim na tom líbí, pak co se jim nelíbí, pak co je nejvíc bavilo. Zjištění byla potěšující. "Líbí" byla schopná většina vyjádřit dost konkrétně. Na "nelíbí" byla nejčastější odoivěď "nevím", druhá nejčasyější pak vlastně shodná s tím, co se jim většinově líbí. Líbí se jim totiž, že nemusí čekat na celou třídu. Nelíbí se jim, že občas musí čekat na někoho ve skupině. Aniž jsem to od nich před tím slyšela, měla jsem už na tento týden činnosti ještě více rozvržené tak, aby dělali spolu, ale přitom na sebe nemuseli tolik čekat. Zdá se, že se známe i bez říkání.
A úplně mě dostala odpověď jedné holčiny. Ona prostě umí trefit hřebíček na hlavičku, vždycky dokáže vyhmátnout, proč to nebo ono děláme, proč se ptám tak, jak se ptám....přitom školní výsledky má přeci jen o něco horší než zbytek třídy, pořád netušíme, kde je zakopaný pes. No každopádně chytrá je a vyjadřovat se umí výborně. Popsala doslova: "Líbí se mi, že si děláme všechno sami, paní učitelka nám do toho nezasahuje, a přitom se toho hrozně moc naučíme." Amen. Tečka. Mise splněna.