Kudlo,
ty ale zapomínáš na jednu maličkost.
Hodnotitelem toho, jestli „Pepovi“ něco chybí může být buď osoba zvenčí nebo Pepa sám. U nohy je to tak nějak ve shodě, Pepa sice může cítit v chybějící noze fantomovou bolest, ale reálně ji prostě NEMÁ.
Jestli je někdo něčím nějak poznamenán vychází hlavně z toho, jak se sám cítí, ne z toho, co si myslí jednonohý Pepa (nebo kdokoli jiný). Právě proto, že lidé NEJSOU stejní, nereagují také stejně na věci, které se jim v životě dějí. Existuje pouze nějaká – vyšší nebo nižší – pravděpodobnost, že k reakci X na základě podnětu Y dojde. Např. „rodiče, kteří byli v dětství sami fyzicky trestáni se spíše uchylují k tělesným trestům“. Z toho při nejlepší vůli nelze vyvodit, že jsou všichni poznamenaní, ani že to dělají úplně všichni bez výjimky, jen to, že je to ve sledované skupině ČASTĚJŠÍ.